KAPITOLY
?

KAPITOLA V.

Kde budeme žasnout nad tou nejsložitější entitou vesmíru...

CO JE ŽIVOT?

Život je všude kolem nás. Ponořte se na nejhlubší dna oceánů, vystoupejte na nejvyšší hory světa nebo jednoduše zůstaňte tam, kde jste. Celá Země se hemží miliardami a miliardami živých organismů. Naprostá většina života je však oku neviditelná a nachází se i na místech, kde byste to možná vůbec nečekali. Ať už jste momentálně kdekoliv, je téměř jisté, že každý centimetr čtvereční všech objektů kolem vás je obýván mnoha primitivními bakteriemi, miniaturními houbami a dalšími rozličnými mikroorganismy. Pokaždé, když jdete spát, můžete přivítat statisíce mrňavých roztočů, pro které je vaše postel permanentním domovem. Anebo se můžete seznámit s miliardami mikroorganismů žijících na povrchu vašeho těla – na každém z nás žije dokonce více organismů, než je na celém světě lidí.

Uvážíme-li, jak neuvěřitelně běžný na Zemi život je a jak často se s ním setkáváme, víme o něm až žalostně málo. Vědci odhadují, že naše planeta je útočištěm pro ohromujících několik milionů druhů živých organismů. Dnes je nám však známý „pouhý“ jeden milion druhů. To znamená, že většina všech organismů, které s námi sdílí jednu maličkatou planetu, ještě nebylo nikdy pozorováno a stále čeká na objevení.

Věda se však dnes potýká ještě s dalším problémem – snahou popsat, co vlastně život je. Definovat život se totiž ukázalo býti mnohem komplikovanějším, než by se mohlo na první pohled zdát. Je těžké najít nějaký společný definující prvek pro všechny objekty, které považujeme za živé, když se od sebe tolik liší – těžko byste hledali podobnost mezi člověkem a pampeliškou.

Jednu věc však víme s jistotou – život je, stejně jako všechno ostatní, součástí našeho vesmíru, takže se musí řídit jeho zákony. Ve své podstatě je každý živý organismus jen souborem komplikovaných molekul uspořádaných jedinečným způsobem, který dělá tento organismus tím, čím je. Jinak řečeno, život není ničím magickým, jak si lidé dříve mysleli – na molekulární úrovni je složen ze stejných neživých věcí jako všechno ostatní.

A vědecké bádání nasvědčuje tomu, že tohle všechno platí i pro druh Homo sapiens. Člověk se po milénia považoval za něco více než ostatní organismy, což vlastně ani není příliš překvapivé. Svým způsobem jsme jedinečný druh – dokážeme komunikovat komplexními jazyky, tvořit umění, stavět velkolepé struktury a mnoho dalšího, o čemž by se ostatním organismům mohlo jen zdát. Proto není s podivem, že se lidé žijící před vědeckou epochou domnívali, že přeci musíme být speciální a nadřazení všemu ostatnímu. Zdá se však, že věda říká něco úplně jiného – jako všechny ostatní organismy jsme produktem evoluce a jako všechna hmota v kosmu se skládáme z atomů a molekul. Jinak řečeno, vy, roztoč ve vaší posteli a vaše oblíbená hračka z dětství jste si podobnější, než si možná myslíte.

Dnes je život definován poněkud těžkopádně následujícími rysy – každý živý organismus je složen z jedné nebo více buněk, rozmnožuje se, používá energii ke své údržbě, roste, přizpůsobuje se svému prostředí a podléhá evoluci.

Hned u prvního rysu (život je složen z buněk) už však narážíme na problém. Tento problém přinášejí objekty zvané viry, nechvalně známé jako původci mnoha nemocí. Viry totiž nejsou složeny z buněk – většina z nich je mnohem menší než i ta nejjednodušší prokaryotická buňka. Můžeme tedy říct, že jsou viry naživu, nebo patří do světa neživého? K zodpovězení této otázky si musíme o virech nejdříve něco málo povědět.

Původ virů byl po mnoho let obrovskou záhadou. Někteří vědci se dlouho domnívali, že vznikly nezávisle na buňkách. To ostatně není příliš překvapivé – viry nejsou buňkám vůbec podobné. Skládají se jen z maličkého balíčku genetické informace zabaleného do membrány a na rozdíl od buněk nejsou schopné extrahovat energii z okolí. Možná se ptáte, jak je tedy možné, že přežijí. Odpověď je jednoduchá – parazitují uvnitř buňky.

Každý virus má jen jeden úkol – najít si buněčného hostitele a přeprogramovat ho na továrnu vyrábějící tisíce dalších takových virů. Ty se zanedlouho dostanou z onoho hostitele ven, najdou si jinou buňku a celý proces se opakuje.

Pohled na viry se nedávno změnil, když bylo objeveno několik obrovských virů – Mimivirus, Megavirus a další. Existence těchto virů byla pro vědce velkým překvapením. Představte si, že celý svůj život věnujete studiu hlodavců a víte o nich téměř všechno. Z ničeho nic vám však do domu vkročí monstrózní myš velká jako slon, o jejíž existenci jste neměli ani potuchy. Podobně překvapení byli vědci při objevu obřích virů. Některé z těchto virů jsou dokonce větší než nejmenší prokaryotní buňky. A co víc, jejich DNA je mnohdy podobná buněčné DNA.

Tento objev vedl vědce k fascinující myšlence – co když viry nevznikly samostatně, ale postupně se vyvinuly z buněk odhazováním genetické informace? Co když jsou všechny dnešní viry jen vzdálenými potomky pradávných buněk, které si usmyslely, že bude lepší přiživovat se na ostatních? To by zajisté vysvětlilo existenci obřích virů – jsou to bývalé buňky, které ještě nestačily odhodit tolik genetické informace jako jejich menší příbuzní.

Viry jsou tedy miniaturním balíčkem DNA neschopným samostatné existence, parazitujícím na dalších živých organismech. A nyní se již konečně dostáváme k odpovědi na komplikovanou otázku ohledně toho, zda je můžeme považovat za život. Viry jsou sice schopny se rozmnožovat a zpracovávat energii, ale nedokážou toho docílit svými vlastními silami. Místo toho využívají buněčného hostitele. Proto jsou dnes považovány za předěl mezi živým a neživým – jakési podivné položivé objekty.

Je zde však jedna věc, kterou mají viry a buňky společnou – genetickou informaci v podobě deoxyribonukleové kyseliny neboli DNA. Možná by se dalo i říci, že DNA představuje nejdůležitější sloučeninu života. Tato fascinující látka obsahuje každičkou informaci potřebnou k sestavení organismu. Pokud by se vám podařilo získat DNA jakékoliv osoby na světě, věděli byste o jejich anatomii úplně všechno (tedy za předpokladu, že by se vám podařilo tuto DNA dekódovat).

V každém z nás se nachází jedinečná DNA. A nejen jednou – každá z miliard buněk lidského těla má ve svém jádru zabudovanou kompletní kopii DNA, podle které se poslušně řídí. Pokud bychom tedy buňku viděli jako jakýsi organický hardware, mohli bychom si DNA představit jako její řídící software. A tyto dvě stěžejní složky společně tvoří mě, vás a vůbec všechno živé.

DALŠÍ

PODIVUHODNÝ PŘÍBĚH ŽIVOTA

Pokud by se vám někdy naskytla možnost cestovat zpět časem, rozhodně by nebyl příliš dobrý nápad putovat zpátky do časů rané Země. Po svém vzniku byla naše planeta obrovskou žhavou koulí roztavených hornin s jedovatou atmosférou. Navíc byla neustále bombardována ohromným množstvím meteoritů. Asi není třeba zdůrazňovat, že v takových značně nehostinných podmínkách by žádný z nás nepřežil více než několik sekund.

Před 3,8 miliardami let však došlo k fascinující události – teplota Země poprvé v její historii klesla pod 100 stupňů Celsia a umožnila tak vznik chemické sloučeniny, která je dnes pro život na Zemi nezbytná – vody v kapalné podobě. Naše planeta byla následně zaplavena oceány a poprvé tak získala svoji typickou modrou barvu. A v některém z těchto raných oceánů došlo k nejpodivnější a nejzáhadnější události vůbec – byly vytvořeny první primitivní organismy.

Abychom pochopili, proč je vznik života takovou záhadou, musíme vědět, že i nejranější a nejprimitivnější organismy byly stále mnohem komplikovanější než všechno ostatní, co se na rané Zemi nacházelo. Je obrovskou záhadou, jak něco tak složitého vůbec mohlo samo od sebe vzniknout.

Dnes víme, že pozemský život je založen na organických sloučeninách. Například svalstvo lidského těla je vytvořena z organických sloučenin zvaných bílkoviny, které se skládají z aminokyselin. Problémem ale je, že bílkoviny v dnešních organismech jsou neuvěřitelně složité – některé se skládají třeba i ze stovek aminokyselin, které musí být naskládány v přesném pořadí. Je téměř nemožné (nebo přinejmenším nesmírně nepravděpodobné), aby takové komplikované bílkoviny vznikly na rané Zemi pouhou náhodou . Bylo by to podobné, jako kdybyste bezmyšlenkovitě naházeli všechny možné materiály na výrobu auta na jednu hromadu a očekávali, že se auto nějakým zázrakem samo sestaví.

Dnešní komplikované organické sloučeniny jednoduše nemohly vzniknout jen tak. Musely se vyvinout z jednodušších sloučenin. Nikdo ale dnes nemá tušení jak. A zde se dostáváme k prvnímu organismu na Zemi.

Nikdo bohužel neví, jak vypadal takový první živý organismus. Dost možná to byla jen jedna jednodušší molekula, která se však zásadně lišila od všech ostatních – dokázala tvořit kopie sama sebe. Nevíme, jak tato molekula vypadala. Možným kandidátem je RNA neboli ribonukleová kyselina, ale i ta je dost komplikovaná na to, aby vznikla jen tak. Kdo ví, možná se pravou podobu první „živé“ sloučeniny nikdy nedozvíme.

Ať už je to jakkoliv, nakonec byla tato první kopírující se sloučenina nahrazena naší starou známou DNA. Ta se zabalila do ochranné schránky (buněčné stěny) a první buňka podobná dnešním prokaryotním buňkám byla na světě. A poté už přišel na řadu nejpodstatnější a nejvíce fascinující mechanismus života, který stvořil každičký organismus, jenž dnes spokojeně kráčí po povrchu zemském – evoluce.

DNA určuje přesnou podobu každého žijícího organismu. Je to jen vaše DNA, kdo přikazuje buňkám, jak se mají chovat – buňky vašich nehtů se mají poslušně dělit, ochranné buňky imunitního systému pozorně hledat nezvané návštěvníky a červené krvinky mají zase za úkol oddaně transportovat kyslík celým vaším organismem a udržovat jej tak v chodu. Každý organismus je jen kolekce miniaturních buněčných sluhů, kteří bez okolků plní, co jim všemocné DNA přikáže. Když ve vašem DNA stojí, že máte mít hnědé oči, buňky mají za úkol to zařídit produkováním velkého množství barviva zvaného melanin do prostoru vaší duhovky. Když vaše DNA říká, že bude lepší nápad mít modré oči, produkují buňky melaninu trochu méně.

A pokaždé, když chce organismus vytvořit svoji kopii (rozmnožit se), musí zkopírovat svou DNA do nové schránky. Je to podobné, jako kdybyste zkopírovali řídící software svého počítače do nového. Moderní komplikované organismy tohoto docílí pohlavním rozmnožováním – dva jedinci se rozhodnou, že by byl skvělý nápad spojit svoje deoxyribonukleové kyseliny v jednu a vytvořit tak jedinečného potomka, který kombinuje rysy svých rodičů.

Prokaryotické buňky se však rozmnožují mnohem zajímavěji – dělí se. Představte si, že byste z ničeho nic rozdělili svoje tělo na dvě poloviny a následně by každá z nich opět dorostla do podoby celého těla. Takhle se rozmnožují mnohé dnešní i pradávné buňky.

Proces kopírování genetické informace ale není dokonalý. Ať už je DNA kopírováno buněčným dělením či pohlavním rozmnožováním, nikdy se tento proces nevyhne rozličným chybám. Takové chyby mohou nabýt několika podob – nějaká neposlušná částice uvnitř DNA přeskočí někam, kam nemá, nebo se část DNA zkopíruje vícekrát. Těmto chybám říkáme genetické mutace.

Genetické mutace jsou nejdůležitějším fenoménem spojeným s evolucí. Nový organismus, který vznikne zkopírováním DNA, už totiž není identický s původním organismem – jeho DNA se mírně liší díky mutacím. Dobré přirovnání můžeme opět vidět v našich počítačích. Představte si, že změníte část systémového kódu vašeho počítače – najdete si řádek kódu a uděláte si s ním, co se vám jen zamane. Můžete jej zkopírovat, vymazat nebo do něj prostě začít psát náhodné znaky a doufat v nejlepší. Podobně vypadají genetické mutace uvnitř organismů.

Asi není velkým překvapením, že většina genetických mutací není příliš povedená. Organismus se škodlivou genetickou mutací většinou zahyne dříve, než je schopen předat ji na své potomky. Občas však dojde k přesnému opaku – genetická mutace se ukáže býti prospěšnou. V rámci raných organismů mohla taková genetická mutace vypadat různě. Třeba mohla způsobit, že si buňka vyrobila lepší buněčnou stěnu nebo dokázala efektivněji zpracovávat živiny.

Organismus s prospěšnou mutací nejenže přežije, je často dokonce úspěšnější než jeho společníci bez podobné mutace. Díky tomu se dokáže lépe rozmnožovat a předat tak tuto mutaci na své potomky. Ti ji opět předají dále a počet jedinců s mutací rapidně poroste, dokud nepřečíslí ty bez mutace.

Představte si, že si poklidně manipulujete s kódem vašeho počítače bez jakékoliv znalosti programovacích jazyků, a čirou náhodou se vám podaří vytvořit kód, díky kterému se váš počítač tisíckrát zrychlí. Tento vylepšený kód pošlete svým přátelům, kteří jej také aplikují na svá zařízení. Kód se bude šířit velmi rychle a než se nadějete, budou jej mít všichni – po starém kódu nebudou ani památky, jelikož byl plně vytlačen tím vaším. Podobně, nicméně mnohem složitěji, funguje evoluce.

Díky všudypřítomnému mechanismu evoluce dokázaly rané organismy divy. Některé se naučily přímo zpracovávat sluneční záření pomocí fotosyntézy, jiné si řekly, že by byl úžasný nápad přesunout se na souš. Organismy s prospěšnými genetickými mutacemi prosperovaly, ostatní postupně zahynuly.

Svižný postup evoluce podporoval jeden podstatný faktor – raná Země byla nadmíru nehostinným místem. Organismy, které nebyly schopny se dostatečně přizpůsobit, byly tedy nemilosrdně vyhlazeny. Prokaryotní buňky navíc znají fascinující trik – horizontální přenos genetické informace. Lidé mohou svou genetickou informaci přenášet pouze vertikálně – na své potomky. Všechny rané organismy však mohly části své DNA předávat komukoliv. Je to podobné, jako kdybyste mohli jen tak propůjčit svému kamarádovi barvu svých očí nebo svou výšku. Díky této vlastnosti se prospěšné genetické mutace šířily ranou Zemí jako lavina a prokaryotní organismy se zanedlouho rozdělily na dvě základní skupiny – ArcheaBacteria.

A co se dělo potom? Dlouho nic moc. Pokud náhodou plánujete cestu zpět časem o dvě miliardy let za účelem poznávat rozličné druhy organismů rané Země, pak můžete tuhle zdánlivě vzrušující cestu s klidem zrušit. Před dvěma miliardami let totiž na Zemi neexistoval ani jeden organismus, který bychom mohli pozorovat pouhým okem – všechny byly stále uvězněny v mikroskopickém světě. Tahle absence jakéhokoliv pokročilejšího vývoje je poněkud překvapivá, vezmeme-li v úvahu, že tehdy už život existoval více než miliardu let.

Před 1,8 miliardami let však došlo k rozhodujícímu zvratu ve vývoji života. Některé bakterie totiž dostaly skvělý nápad – žít uvnitř jiných buněk. Světlo světa tak spatřily první eukaryotní buňky.

Pokud namíříte mikroskop na libovolnou eukaryotní buňku, uvidíte uvnitř rozličné objekty plnící různé funkce – organely. Na první pohled by se mohlo zdát, že je každá organela jen jednou z mnoha částí eukaryotní buňky. Ukázalo se však, že některé z organel byly kdysi samostatnými organismy, které byly nějakou pradávnou buňkou nemilosrdně pohlceny.

Ostatně, to si můžeme demonstrovat i na eukaryotních buňkách lidského těla. Ty totiž obsahují organely zvané mitochondrie - nezbytné továrny na výrobu energie pro naše tělo. A všechny mitochondrie jsou potomky pradávných bakterií, které byly pohlceny jinými buňkami před 1,8 miliardami let a společně tak stvořily eukaryotní buňky. Jeden by řekl, že by se mitochondrie po tak dlouhé době už začaly uvnitř našich buněk trochu zabydlovat. Opak je pravdou – stále si zachovávají jakýsi odstup od ostatních součástí buňky díky své vlastní membráně. Dokonce se pořád nechtějí vzdát své DNA (zbylé DNA buňky se nachází v buněčném jádře, mitochondrie si však svoje DNA nenechají vzít a pečlivě ho uchovávají ve svém vlastním nitru; skoro by se až mohlo zdát, že jsou připraveny sbalit si kufry a svého eukaryotního hostitele kdykoliv opustit).

Dokonce i buňky rostlin obsahují své vlastní nezabydlené hosty v podobě chloroplastů, které pro ně přeměňují sluneční energii na chemickou, a vyrábí tak sacharidy. Rostlinné buňky jsou tedy schopny provádět fotosyntézu jen díky tomu, že jednoho z jejich prapředků napadlo pohltit nějakou nebohou cyanobakterii.

Až s příchodem eukaryot se evoluce rozjela naplno. Eukaryotní buňky přivedly do světa genetiky řád – značně omezily horizontální přenos genetické informace a naučily se organizovanému rozmnožování v podobě sexuální reprodukce. To způsobilo opravdovou explozi v rozmanitosti eukaryotního světa.

Před 1,2 miliardami let se některé eukaryotní buňky rozhodly spojit v jeden složitější celek a daly tak vzniknout prvním mnohobuněčným organismům. 600 milionů let na to se drasticky zvýšil obsah kyslíku v atmosféře, v důsledku čehož byla vytvořena ozonová vrstva. Ta začala blokovat škodlivé záření ze Slunce a organismy se tak mohly konečně přesunout na souš.

Před 500 miliony lety se objevily první rostliny, živočichové a houby. Svět spatřil ryby, žraloky, brouky a mnoho dalších komplexních živočichů. O 270 milionů let později se dinosauři stali dominantními obratlovci vládnoucími celé pevnině. Před 65 miliony lety ale došlo k události, která vše změnila. Do oblasti dnešního Mexického průlivu narazil obrovský, desetikilometrový meteorit a zapříčinil drtivý pád dinosaurů.

Tato zdánlivě tragická událost, která nemilosrdně vyhladila celé tři čtvrtiny všech druhů Země, byla bezpochyby tím nejlepším, co se z lidského pohledu mohlo stát. Svrhla totiž plazy z pomyslného zvířecího trůnu a dala šanci utlačované skupince zvířat známé jako savci. Ti až dosud tvořili zanedbatelnou část všech živočichů snažících se ukrýt před všudypřítomnými dinosauřími predátory. Když však byli najednou všichni dinosauři tatam, chopili se savci příležitosti a svižně zvířecí trůn převzali.

Nastala ohromná evoluční exploze a savci začali nabývat mnoha rozličných tvarů a velikostí. Někteří se dali cestou největších živočichů na Zemi a vytvořili nespočet velikých moderních druhů, jako jsou žirafy, sloni a medvědi. Jiní se rozhodli zůstat u menších rozměrů a vyvinuli se v dnešní myši, veverky a zajíce. Někteří dokonce dostali nápad ponořit se zpět do hlubin oceánů a dali tak vzniknout inteligentním delfínům a mohutným velrybám.

Asi před 60 miliony lety se na Zemi objevili první primáti poklidně žijící v lesích. Sedm milionů let zpátky však skupinka vyšších primátů kdesi v Africe učinila významné rozhodnutí – opustit život v korunách stromů a odvážně se vydat do otevřené savany. Zde si její členové vyvinuli nadmíru rozměrné mozky v porovnání s velikostí jejich těla a staly se tak nejinteligentnějšími tvory na naší modré planetě.

A nakonec, před pouhými 200 tisíci lety, přišel na scénu Homo sapiens, člověk rozumný. Někteří z raných lidí se rozhodli opustit Afriku a rozutekli se téměř na všechny kontinenty. Země se začala zalidňovat a naši předci tak byli donuceni vzdát se lovu a sběru a přejít na zemědělský způsob života. Vznikla první řízená města a organizované civilizace.

Dnes, o několik tisíc let později, získal člověk zdánlivě neotřesitelnou pozici dominantního druhu na Zemi spočívajícího na samotném vrcholku potravního řetězce. A za to vše můžeme vděčit pouze své nesmírné zvídavosti a nebývalému intelektu.

Na první pohled by se mohlo zdát, že tohle byl cíl celého miliardy let trvajícího vývoje – že záměrem evoluce bylo vytvořit nás, nejchytřejší druh na Zemi. Měli bychom však dát stranou náš pocit nadřazenosti nad vším ostatním a uvědomit si, že evoluce nemá žádné záměry. Jediným cílem molekuly DNA je vytvořit organismus dostatečně přizpůsobený okolním podmínkám, aby byl schopen předat svou genetickou informaci na další generaci. Nezáleží na tom, zda je tento organismus v podobě jedné primitivní buňky, nebo nabývá formy komplexní myslící bytosti – vy a váš domácí mazlíček jste z evolučního pohledu naprosto stejně úspěšnými, oběma se vám totiž podařilo vyhrát tvrdý evoluční boj proti ostatním organismům a naší mnohdy velmi nehostinné planetě.

Každý z organismů, které vidíte kolem sebe (i bezpočet těch, které nevidíte), je produktem jedné úspěšné reprodukční řady. Všem jeho předkům se podařilo předat svou genetickou informaci na potomky. Je fascinující, když si uvědomíme, že i kdyby selhal byť jen jeden z našich předků, vůbec bychom tu nebyli. Každý z nás je produktem mnoha šťastných náhod, bez kterých bychom se vůbec nenarodili. Jinak řečeno, kdyby byl některý z vašich rybích prapředků nemilosrdně zkonzumován nějakým hladovým žralokem zrovna v den, kdy se chystal zplodit jiného z vašich prapředků, celý evoluční řetěz by se nenávratně přetrhl a vaše existence by jednoduše nebyla možná.

PŘEDCHOZÍ
DALŠÍ

NEVYHNUTELNÁ KOLONIZACE KOSMU

Vesmír je nesmírně nehostinným místem. Naše těla jsou evolučně přizpůsobena pouze na charakteristické zemské podmínky a výlet kamkoliv mimo naši maličkatou planetu by vás bezpochyby stál život. Lidské tělo je zvyklé na ohromný tlak na povrchu naší Země – každou sekundou na vaše tělo tlačí několik kilometrů vysoká vzdušná stěna a vy to ani nepociťujete. Dokonce jsme si na zemský atmosférický tlak zvykli natolik, že jej naše těla přímo vyžadují. V téměř dokonalém vakuu kosmického prostoru, kde nenajdete tlak žádný, byste nepřežili ani dvě minuty – vzduch z vašich plic by byl bleskově vysán pryč a vy byste se téměř okamžitě udusili. 1

A lepší osud by vás nepotkal ani na mimozemských kosmických tělesech – Slunce by vás okamžitě upeklo svojí ohromnou teplotou, na Merkuru byste se buď uvařili, nebo umrzli (podle toho, na které straně byste se zrovna nacházeli) a například Venuše by vás bez milosti rozdrtila svou nepředstavitelně hutnou atmosférou.

Mohlo by se zdát, že alespoň zde na Zemi jsme v bezpečí – teplota je tak akorát, atmosférický tlak je přesně takový, jaký naše tělo vyžaduje, a složení atmosféry taktéž. Jenže pravdou je, že lidstvo rozhodně není v bezpečí. Ani zdaleka.

Asi každý už někdy slyšel o americkém národním parku Yellowstone, chloubě amerického státu Wyoming, oplývajícím nezměrnou krásou. Ne všichni ale vědí, co za monstrózní objekt se pod krásami parku skrývá. Yellowstone totiž není jen národní park. Je to obří aktivní supervulkán.

Supervulkán je ohromná sopka, která je ze svého nitra schopna vyvrhnout alespoň tisíc kilometrů krychlových materiálu. Představte si oblast s rozlohou dvakrát větší než Praha pokrytou tisíci metry vysokou horou prachu – tohle dokáží supervulkány. Asi není nutno připomínat, že kdyby Yellowstone explodoval, byla by to naprostá katastrofa. Většina území USA by byla pokryta několika centimetrovou vrstvou popela. Plyny ze sopky by se dostaly do atmosféry a způsobily globální ochlazování. Povrch Země by po dlouhou dobu nespatřil sluneční světlo. Déšť by nabyl zlověstnou černou barvu a stal by se silně kyselým. Lidstvo by bylo posunuto na samotný pokraj vyhynutí.

Jestliže vám však výbuch supervulkánu nepřipadá dostatečně děsivý, mám pro vás i další katastrofy. Pokud si z předchozích kapitol pamatujete mohutné hvězdné exploze supernov, pak asi tušíte, že by nebylo radno se nacházet v blízkosti jedné takové exploze. Supernova pouhých několik světelných let od Země by zdecimovala naši ozonovou vrstvu a dost možná způsobila masivní vymírání druhů.

To však ani zdaleka není vše. Vzpomínáte si na neslavný konec dinosaurů? Stejný by mohl potkat i nás. Roje rozličných meteoritů bombardují naši planetu neustále. Většina z nich je ale naštěstí příliš malá a shoří v atmosféře dlouho před tím, než stačí způsobit jakýkoliv rozruch. Jednou za několik milionů let však přijde katastrofa. Obří meteorit nenápadně docestuje k Zemi a začne nemilosrdně padat směrem dolů. Vše vyvrcholí nesmírným nárazem mnohem silnějším než výbuch tisíců jaderných bomb. Meteorit se zaboří do zemského povrchu a způsobí masivní vlny tsunami a rozsáhlá zemětřesení. Hory materiálu jsou zahřáty na ohromnou teplotu a vystřeleny vysoko do atmosféry, odkud padají zpět dolů a bombardují zemský povrch. Obrovská mračna prachu jsou uvolněna do ovzduší a Země se na několik let ponoří do neprostupné temnoty. Většina druhů vymírá v následujících dnech a týdnech.

A to stále není vše. Další možné katastrofy zahrnují výměnu magnetických polí Země, nebývale rozsáhlá sluneční erupce, zbloudilá černá díra křižující naši sluneční soustavu nebo celosvětová smrtelná epidemie, která v dnešní globalizované společnosti klidně může nastat.

Pokud mi však stále nevěříte, že by jakákoliv z těchto událostí způsobila nesmírnou katastrofu pro zemský život, můžeme nahlédnout do minulosti. Dnes vědci dokumentují přes dvacet hromadných vymírání druhů, všechny v posledních 500 milionech let. Zvláštní pozornost si však zaslouží pět z nich. Pět tragických událostí, které si vysloužily přízvisko velká pětka vymírání. O jedné z těchto velkolepých událostí jsem se již zmínil. Je jí náraz asteroidu na konci období křída, který před 66 miliony let vyhubil více než tři čtvrtiny všech druhů, dinosaury nevyjímaje.

Co způsobilo za zbylá čtyři? Nikdo neví. Jedno z nich však svým rozsahem překonává i ostatní z velké pětky – permské vymírání. Při této události vymřelo celých 95 procent všech druhů organismů! A nikdo s jistotou nedokáže říci proč.

Když porovnáme celkové množství druhů, které kdy křižovaly naši planetu, a porovnáme jej s počtem druhů, které Zemi obývají nyní, zjistíme šokující pravdu – více než 99 procent druhů, které kdy žily, je vyhynulých. Všechny ty miliony dnešních druhů, o kterých jsme již mluvili, tvoří méně než jedno procento všech rozličných organismů, které Země kdy stvořila.

Co všechny tyto informace ale znamenají pro nás? Přijde snad v nejbližší době další takové vymírání a způsobí náš konec? Asi ne. Podobné události jsou velice vzácné a pravděpodobnost, že k některé z nich dojde v dalších několika desítkách let je téměř nulová. Je dost možné, že budeme v klidu ještě dalších 100 tisíc let.

Nakonec ale k dalšímu vymírání dojde, o tom není sporu. Možná za sto let, možná za milion. A pokud v té době budou ještě nějací lidé kráčet po povrchu zemském, nebude to pro ně veselá zpráva.

Pokud tedy chceme zachovat náš druh, budeme nakonec muset opustit naši malou modrou planetu a najít si nový domov. Je to nevyhnutelné. A čím dřív tento velký krok provedeme, tím větší šanci na zachování máme.

Možná se to nezdá, ale už dnes se téměř nacházíme na počátku nové éry. Éry, ve které budou lidé poprvé ve své historii uvádět na konci své adresy i planetu. A naše první zastávka? Mars.

Už dnes jsou vyvíjeny velkolepé plány, jak Rudou planetu přetvořit k nepoznání. Vědci se dnes domnívají, že kdysi se Mars od Země příliš nelišil. Jeho povrch pokrývaly oceány vody a dokonce možná hostil i mimozemský život. Poté se však něco zvrtlo, Mars ztratil většinu své atmosféry a proměnil se v chladnou pustinu. Kdyby se nám podařilo rozpustit vodu zmrzlou na jeho pólech a zhustit jeho atmosféru, vytvořili bychom prostředí velmi podobné tomu zde na Zemi. Ano, takový počin bude nesmírně komplikovaný a náročný, avšak největší mozky světa pomalu plánují jeho provedení už dnes. 2

Pokud ale chceme, aby lidstvo přežilo až do samotného konce vesmíru, kolonizace Marsu nám rozhodně stačit nebude. Naše doposud věrné Slunce se za několik miliard let promění v rudého obra a Země i Mars se stanou žhavými koulemi roztavených hornin. Navíc budeme stále zranitelní vůči výbuchům supernov. Jeden takový výbuch v blízkosti naší sluneční soustavy by ovlivnil všechny její planety.

Pokud chceme zachovat náš druh co nejdéle, nabízí se jen jedno řešení – nakonec budeme muset vyrazit vstříc novým hvězdám a najít si domov tam. Budoucnost dává lidstvu pouze dvě možnosti. Buď se připojíme k 99 procentům všech neúspěšných druhů naší planety, anebo se uchýlíme pryč z našeho modrého útočiště, k domovům budoucnosti. Pokud se nám to podaří, budeme prvním druhem na Zemi, který své působení rozšíří i za hranice své domovské planety. Kdo ví, možná budeme i prvním takovým druhem v celém vesmíru.

PŘEDCHOZÍ
DALŠÍ

FERMIHO PARADOX

Jak je možné, že jsme ještě nenarazili na mimozemšťany? Tuhle na první pohled hloupou otázku si v minulém století položil italský fyzik Enrico Fermi. Fermiho otázka je však naprosto oprávněná. Ve vesmíru se nachází miliardy galaxií, každá z nich hostí miliardy hvězd a každou hvězdu může obíhat až několik planet. Statisticky by mělo Mléčnou dráhu obývat stovky, ne-li tisíce civilizací mnohem pokročilejších, než je ta naše. Už po mnoho let naslouchají vědci signálům z vesmíru, pozorují všechny možné důkazy pro existenci mimozemských civilizací. Zatím bez sebemenšího úspěchu. Vesmír je bezútěšně klidný. Kde jsou všichni mimozemšťané?

Dnes je Fermiho otázka jednou z největších nevyřešených záhad astronomie a vysloužila si přezdívku Fermiho paradox. Za všechna ta léta však tato otázka prošla mnoha zvídavými mozky a vzniklo tak mnoho rozumných i bláznivých hypotéz. Pojďme nyní prozkoumat některé z nich.

HYPOTÉZA PRVNÍ

Jsme sami. Možná jsme produktem unikátní souhry obrovských náhod, která se nikde jinde v celém ohromném vesmíru neudála. Vzpomínáte si na první živý organismus na Zemi z předchozí kapitoly? Možná je vznik takového organismu tak neuvěřitelně nepravděpodobný, že k němu nikde jinde nedošlo.

Anebo se vesmír hemží jednoduchými jednobuněčnými organismy, ale pouze na Zemi měly tyto organismy potřebu vytvořit něco složitějšího. To by nebylo příliš překvapivé – konec konců i našim vlastním prokaryotickým předkům trvalo dvě miliardy let, než se konečně odhodlaly vytvořit složitější (a pro vznik inteligentního života nezbytnou) eukaryotní buňku.

Možná ale na povrchu jiných planet složitější živočichové jsou, ale žádní z nich nemají dostatečnou inteligenci na to, aby s námi mohli komunikovat – možná je vývoj vysoce inteligentních živočichů podobných druhu Homo sapiens jedinečný a jiným vesmírným tělesům vévodí živočichové bez valného intelektu, stejně jako tomu bylo na Zemi před 65 miliony let.

Ale existují i více ponuré možnosti. Co když se nějaký inteligentní druh vyvinul na mnoha planetách, ale pokaždé došlo k nějaké katastrofě, která jej zničila? Takových katastrof může být nespočet, jedna však vyčnívá svou zajímavostí nad ostatními – sebedestrukce. Možná se všechny vesmírné civilizace nezáměrně zničí dlouho před tím, než začnou prozkoumávat okolní vesmír. Jaderná válka nebo nevratná změna klimatu planety by podobnou destrukci způsobit s přehledem dokázaly. Ostatně, oba tyto scénáře hrozí i dnešnímu lidstvu. Kdo ví, možná se zařadíme k těmto hypotetickým neúspěšným civilizacím, které jednoduše zničily samy sebe.

Ať už je tomu jakkoliv, pokud by tato hypotéza byla správná, byli bychom v celém širém vesmíru naprosto sami. Žádná vzrušující setkání s jinými myslícími bytostmi by se nikdy nekonala.

HYPOTÉZA DRUHÁ

Inteligentní civilizace v kosmu jsou, ale je jich tak málo, že nemáme šanci na ně narazit. Pokud by nejbližší vyspělá civilizace sídlila v některé z okolních galaxií, nikdy bychom s největší pravděpodobností neměli šanci jakékoliv komunikace.

HYPOTÉZA TŘETÍ

Civilizacemi se to ve vesmíru jen hemží, mimozemšťané s námi však nechtějí komunikovat. Tato hypotéza je nejvíce znepokojivá. Nabízí se totiž děsivá otázka. Proč se zdržují komunikace?

Co když k tomu mají dobrý důvod? Možná naší galaxii vládne nesmírně rozvinutá mimozemská civilizace, jejíž technologickou vyspělost si ani nedovedeme představit. Nebylo by zrovna moudré na sebe před touto civilizací upozorňovat vysíláním rádiových signálů do všech směrů. Možná je takový civilizační konkurent jako my to poslední, co superinteligentní mimozemšťané chtějí – jsou odhodláni všechny potenciální hrozby v podobě inteligentních organismů zničit dříve, než se stihnou dostatečně rozvinout. To by vysvětlilo absenci rádiových signálů od mimozemských civilizací – možná se nachází všude kolem nás, ale jsou mnohem obezřetnější než my.

Obavy nad neustálým vysíláním všemožných zpráv do kosmu vyjádřil i slavný fyzik Stephen Hawking, který prohlásil, že naše setkání s nesmírně rozvinutou mimozemskou civilizací by mohlo dopadnout podobně jako setkání civilizací Evropy a Ameriky na konci 15. století. Mohli bychom se stát novodobými indiány.

Mlčení a bedlivé naslouchání případných signálů jsou možná nejmoudřejšími činy, které můžeme v dnešní době provádět. Nevíme, jak to v našem koutu galaxie funguje, a bylo by nemilé, kdybychom byli kvůli naší lehkomyslnosti nepříjemně překvapeni.

Ale možná s námi mimozemšťané nekomunikují úplně jiného důvodu. Co když jednoduše nemají zájem, jelikož jsme příliš hloupí? Když jdeme do zoo, taky nehoříme touhou popovídat si třeba s takovým medvědem – i samotné pomyšlení na podobnou konverzaci je dosti úsměvné. Nejenže medvěd nikdy nebude schopen porozumět teorii relativity, evoluci nebo gravitaci. Nikdy nebude rozumět ani těm nejzákladnějším konceptům, které jsou pro nás naprosto samozřejmé - chození do práce a do školy, ježdění autem, ale třeba i takové čištění zubů.

Možná je intelektuální výše mimozemšťanů tak nesrovnatelná s tou naší, že by naše primitivní mozky nebyly schopny pochopit vůbec nic z jejich života – i mimozemské batole by mohlo být třeba tisíckrát chytřejší než nejchytřejší lidé planety a kvantová mechanika by pro ně mohla být stejně jednoduchá jako rovnice 1 + 1 = 2. Mimozemšťanům se možná jevíme jako rozkošná mravenčí stvoření, která snad ani nestojí za špetku pozornosti.

PŘEDCHOZÍ
DALŠÍ
  • Navzdory pochybným informacím, které nás učí všemožné akční filmy, byste ve vakuu neumrzli, neexplodovali a už vůbec by vám nezačala vařit krev v těle. Teplota vakua se sice pohybuje kolem mrazivých 3 stupňů Kelvina, ale nenachází se v něm nic, co by vám vaši tělesnou teplotu mohlo sebrat. Mohutná tělesná exploze na tisíce kousků také nepřichází v úvahu – tkáně lidského těla jsou poměrně pevné, takže by všechny ty rozličné plyny snažící se zuřivě opustit vaše tělo udržely pěkně na místě. No a ne příliš příjemné vaření krve by se také nedostavilo. Je sice pravda, že teplota varu tekutin klesá v oblastech s nižším tlakem, ale krev je součástí uzavřeného systému, jehož tlak se ve vakuu nemění.

  • Elon Musk, ředitel společnosti SpaceX, zaměřující se na výrobu raket, dokonce prohlásil, že chce do konce svého života poslat na Mars jeden milion lidských osadníků. Je tedy docela možné, že do konce století už bude na Marsu vybudována plně funkční lidská kolonie.