KAPITOLY
?

KAPITOLA III.

Kde poodhalíme tajemství těch nejzářivějších obyvatel kosmu...

ÚVOD

Pokud jste již někdy pozorovali noční oblohu, pak jistě víte, že se hemží mnoha různě velkými hvězdami. Je až pozoruhodné, když si uvědomíme, že světlo z těchto hvězd cestovalo po mnoho let časoprostorem, než dorazilo k naší titěrné modré planetě přímo na sítnici našich očí, kde jej můžeme detekovat a interpretovat jeho původce jako jakousi malou tečku na obloze. A co víc, světlo hvězd, které dnes pozorujeme, je mnohdy i několik století staré – tak dlouho světlu trvá, než překoná obrovskou vzdálenost, která nás od těchto hvězd dělí. 1 Pozorování nočního nebe je tedy ve své podstatě putování do minulosti. Kdo ví, některé z hvězd na dnešní noční obloze už dost možná neexistují.

Ještě pozoruhodnější je však závratné množství hvězd. Pokud máte velké štěstí a pozorujete noční nebe daleko od světelného smogu města, můžete spatřit až 2000 titěrných teček. To možná vypadá jako působivé číslo, avšak jedná se o pouhou jednu padesátimiliontinu všech hvězd, které se ukrývají uvnitř naší galaxie. Mléčná dráha odhadem obsahuje závratných 100 miliard hvězd, naše Slunce je samozřejmě jednou z nich. Když k těmto hvězdám přičteme další hvězdy z miliard a miliard ostatních galaxií pozorovatelného vesmíru, dostaneme vskutku neuvěřitelné číslo. Celý pozorovatelný vesmír by mohl obsahovat impozantních sto miliard miliard miliard hvězd! 2

A každá z hvězd je trochu odlišná. Některé končí svůj život masivní explozí, jiné z tohoto světa odchází o poznání mírumilovněji. Hvězdy jsou fascinujícími a všudypřítomnými obyvateli kosmu, bez kterých by život vůbec nemohl vzniknout. Proto je dobré jim alespoň trochu porozumět.

Život hvězdy začíná v obrovských mlhovinách (mračnech) složených převážně z nejlehčích prvků. Tato kosmická mračna se díky gravitaci nepřetrržitě smršťují, čímž se postupně zvyšuje jejich teplota. Jakmile se teplota mlhoviny dostatečně zvedne, usmyslí si elektrony, které se v ní nacházejí, že již nechtějí být součástí atomů a vznikne podivné skupenství hmoty zvané plazma. 3 V tento okamžik se tedy mezihvězdné mračno skládá ze záporně nabitých elektronů oddělených od kladně nabitých jader atomů.

Tato vodíková jádra se zuřivě pohybují skrz mlhovinu a často potkávají jiná jádra. Jakmile se ale dvě jádra dostanou příliš blízko, začne se projevovat elektromagnetická interakce a jádra hezky opět oddělí. Nesmíme však zapomenout na to, že teplota mračna se díky gravitaci neustále zvedá. Nakonec se zvýší natolik, že se jádrům podaří elektromagnetickou sílu obelstít. Rychlost jednotlivých jader totiž roste s teplotou mračna, takže se nakonec dostanou i přes obrovský odpor elektromagnetismu do takové blízkosti, že se projeví nesmírná moc silné interakce a jádra spojí v jedno jádro helia. Tímto okamžikem započala v mlhovině jaderná fúze, což může znamenat jen jedno – právě byla zrozena hvězda.

Nově vytvořená hvězda dále pokračuje v jaderné fúzi, která se pro ni stane zdrojem obrovské energie. Díky této energii je hvězda schopna zastavit vlastní gravitační kolaps – až do této chvíle stále docházelo ke smršťování původního mračna (hvězdy). S pomocí fúzní energie je hvězda také schopna vytvářet fotony – částice světla, které hvězdám dodávají jejich typický svit. Každá hvězda vysílá do okolního kosmu miliardy fotonů každou sekundu. Ty poté volně cestují časoprostorem, dokud nenarazí na překážku, která by je pohltila a bez okolků jim sebrala jejich energii.

Mnohdy si ani neuvědomujeme, jak moc jsme závislí na fotonech naší mateřské hvězdy. Kdyby nás Slunce najednou přestalo zásobovat svými cennými fotony, zanedlouho by se Země změnila k nepoznání. Osm minut a dvacet sekund po vyhasnutí Slunce by se Země ponořila do věčné temnoty.

Teplota by do týdne klesla pod bod mrazu, což by způsobilo zamrznutí všech světových oceánů – kapalná voda by se nacházela jen u dna, a to pouze díky teplu z nitra Země. Rostliny by okamžitě přestaly vyrábět vzdušný kyslík za pomocí fotosyntézy a zanedlouho by zemřely, což by způsobilo vyhladovění a brzkou smrt snad všech býložravců. Masožravci a všežravci by následovali za okamžik – včetně člověka, pochopitelně.

Teplotní rozdíly v zemské atmosféře by se zanedlouho vyrovnaly, vítr by tedy přestal existovat. To stejné platí pro všechny vodní toky, jelikož by už nikdy nepršelo. Všechny tyto změny by značně omezily naši poslední šanci na záchranu – výrobu elektrické energie. Je rozumné předpokládat, že by přežila pouze hrstka šťastných jedinců, ne však na dlouho. Snad veškerý pozemský život (v podobě primitivních mikroorganismů) by byl koncentrován na dně oceánů. Země by se stala mdlou a věčně zamrzlou pustinou.

Ničeho takového se však nemusíme obávat – zatím. Slunce tu s námi zůstane ještě hezkých několik miliard let. Ne všechny hvězdy však mají takové štěstí. Některé se dožijí pouhý zlomek toho, co naše nejbližší hvězda.

DALŠÍ

HVĚZDNÁ KLASIFIKACE

Odhadnutí délky života hvězdy se ukázalo býti poměrně jednoduché. Závisí totiž pouze na jedné veličině – její hmotnosti. Hmotnost hvězdy určuje všechny významné vlastnosti hvězdy – již zmíněnou délku života, ale i barvu, teplotu a pochopitelně velikost. Také stanovuje její osud. Zaměřme se nyní na tuto tabulku, známou pod názvem HR diagram. Pro porozumění hvězd je tento diagram nezbytný, s trochou odvahy by se dokonce dalo tvrdit, že se jedná o jeden z nejvýznamnějších poznatků astronomie:

Diagram, na který se právě díváte, klasifikuje všechny hvězdy ve vesmíru – každá hvězda pozorovatelného kosmu by se dala zařadit do jedné z kategorií výše. Nejprve se zaměřme na nejvýraznější část diagramu, hlavní sekvenci, která se táhne diagonálně z levého horního do pravého spodního rohu. Každá hvězda je na počátku svého života jednou z hvězd hlavní sekvence. Všechny hvězdy mimo tuto sekvenci jsou buď ve stádiu umírání (obři a superobři), anebo jsou již dávno mrtvé a jen těží z energie, kterou za svého života vyprodukovaly (bílí trpaslíci).

Pojďme si nyní popsat mnohdy fascinující průběh života jednotlivých typů hvězd. A začněme s těmi úplně nejmenšími, které se na našem diagramu nachází úplně vpravo dole. Tyto hvězdy si vysloužily výstižnou přezdívku – červení trpaslíci.

Život červeného trpaslíka začíná stejně jako život ostatních hvězd – uvnitř mlhoviny. Z nějakého důvodu však červení trpaslíci nebyli schopni nashromáždit tolik hmoty, jako jejich větší příbuzní – možná byla jejich mlhovina příliš malá, anebo je o nějakou hmotu oloupila jiná hvězda formující se ve stejné mlhovině. Ať už tak či onak, hmotnost červených trpaslíků se pohybuje v mezích 0,1 až 0,5 hmotnosti Slunce. 4 Za svou červenou barvu vděčí tito trpaslíci faktu, že mají poměrně nízkou teplotu, takže vyzařují pouze červené světlo, které má nejnižší energii. 5 Podivuhodné je, že více než tři čtvrtiny hvězd naší galaxie jsou právě červenými trpaslíky.

Pokud byste však chtěli nějakého z těchto trpaslíků zahlédnout, mám pro vás velmi špatnou zprávu. Ze Země nemůžeme pouhým okem pozorovat ani jednoho z nich, jelikož mají velmi malou zářivost – třeba i pouhou desetitisícinu zářivosti Slunce. Tento nedostatek si však plně vynahrazují svou schopností zářit celé biliony let. Červení trpaslíci jsou mistry dlouhověkosti – od počátku vesmíru nespotřeboval své palivo v podobě vodíku ani jeden z nich. Proto nemůžeme vědět, jak končí život červeného trpaslíka – ani jeden z nich ještě nezemřel. Velmi pravděpodobně však po vyčerpání paliva skončí vlevo dole na našem diagramu jako bílí trpaslíci, kde setrvají po další miliardy let.

Nyní se přesuňme k další kategorii hvězd. Hvězdy s podobnou hmotností jako Slunce (na diagramu se nachází uprostřed hlavní sekvence) odchází ze světa poněkud velkolepěji. Na počátku svého života se Slunci podobné hvězdy chovají stejně jako červení trpaslíci – poklidně spojují jádra vodíku a vyzařují teplo. Mají však vyšší teplotu, což jim dodává jejich žlutou až bílou barvu. 6

Jako daň za svou vyšší zářivost však mnohem rychleji umírají. Jakmile vyčerpají zásoby vodíku ve svém středu, což zpravidla trvá několik miliard let, začne se jejich jádro pod gravitačním nátlakem rapidně hroutit. Gravitační kolaps způsobí nárůst teploty jádra do ohromných hodnot – mnohdy i sto milionů stupňů. To je ale dostatečná teplota na to, aby mohly tyto hvězdy začít ve svém středu spojovat jádra helia (druhého nejlehčího prvku) a odvrátily tedy dočasně svůj zánik.

Tento trik má však jeden menší vedlejší efekt. Jakmile se hvězda pustí do slučování helia, začne žhavý střed hvězdy ohřívat její obalovou část, což způsobí masivní zvýšení objemu hvězdy a její proměnu v červeného obra (pravý horní roh diagramu). O červených obrech je dobré znát jednu věc – pojem obr rozhodně není přehnaný.

Odhaduje se, že až Slunce dospěje do fáze červeného obra, zvětší svůj průměr asi 250krát. Představte si fotbalový míč, který se jen tak nafoukne na kouli o průměru 60 metrů – se Sluncem to jednou bude podobné. Asi není třeba zmiňovat, že v době, kdy se tak stane, nebude nejlepší nápad se zdržovat kdekoliv na Zemi, pokud si tedy nepřejete být uvařeni za živa (horko bude tak obrovské, že i hory se začnou rozpouštět) či dokonce vtáhnuti do slunečního nitra – vědci se stále nejsou schopni dohodnout na tom, zda bude Země alespoň částečně ušetřena slunečnímu běsnění, nebo bude pohlcena společně s prvními dvěma planetami sluneční soustavy Merkurem a Venuší.

Ať už tak či onak, pokud se v této době bude někde ve vesmíru ještě ochomýtat lidská civilizace, bude se již dávno nacházet úplně jinde – možná se zabydlí někde v okolí Pluta, kde bude v tuto dobu příhodná teplota pro existenci vody ve své kapalné formě, možná se však uchýlí do úplně jiného koutu Mléčné dráhy. Jedinou útěchou nám může být snad to, že bude trvat ještě několik miliard let, než nám naše Slunce tolik nakyne. Zpět však k rudým obrům.

Jakmile červený obr vyčerpá i všechno helium, vyvrhne do okolního kosmu svou atmosféru skládající se z miliard tun materiálu a z celé hvězdy zůstane pouze její jádro v podobě bílého trpaslíka. Takový průměrný bílý trpaslík není o mnoho větší než naše vlastní planeta. Hvězdy, které kdysi byly impozantními červenými obry, tedy končí svůj život stejně jako červení trpaslíci – jakožto relativně malé vesmírné objekty čekající na vychladnutí. Celý život hvězdy tohoto typu, od jejího zrodu až do velkolepé proměny v červeného trpaslíka, trvá několik miliard let. Když to porovnáme s triliony let, které na svém kontě mají červení trpaslíci, můžeme si snad i troufnout říci, že hvězdy původem ze samého středu hlavní posloupnosti se nemohou pyšnit přílišnou dlouhověkostí.

Nyní zaměřme svou pozornost na nejpozoruhodnější z hvězd – masivní modré hvězdy v levé horní části hlavní posloupnosti. Spodní hranice jejich hmotnosti je kolem deseti Sluncí, některé však jsou i stokrát hmotnější než naše nejbližší hvězda. Tyto hvězdy jsou neuvěřitelně zářivé, mnohdy i milionkrát zářivější než Slunce. Z tohoto důvodu rychle 7 spálí veškeré své vodíkové palivo – hvězda padesátkrát hmotnější než Slunce vodík vyčerpá za „pouhých“ sto milionů let. Následně modré hvězdy použijí stejný trik jako jejich menší společníci a začnou spojovat atomy helia jakožto obři.

Zde však jejich pouť ani zdaleka nekončí. Jakmile spálí všechno helium v jádře, přesunou se do dalšího stádia života, ještě působivějšího než stadium obra – stanou se z nich superobři (veleobři). Pravděpodobně není třeba sdělovat, že superobři jsou ohromní. Jejich průměr je mnohdy i tisíckrát větší než průměr Slunce (a stotisíckrát větší než průměr naší malinkaté planety).

Veleobři jsou díky obrovské teplotě v jejich nitru odhodlanými mašinériemi na výrobu těžších prvků. Zatímco lehčí a chladnější hvězdy se zmůžou pouze na fúzi jader helia, čímž se jim podaří vytvořit nanejvýš jádra uhlíku, šestého nejlehčího prvku, veleobři se nezdráhají vytvářet i mnohem těžší jádra. Jejich snažení se zastaví až u železa – 26. nejlehčího prvku. Železo představuje pro fúzi konečný milník. Jádro železa má totiž částice v jádře uspořádány energeticky nejúspornějším způsobem, jeho fúzí s jinými jádry tedy již nevzniká energie, je naopak spotřebovávána.

U železa tedy veleobr naráží na osudový zlomový bod – jediný účinný nástroj, který až dosud měl pro vyrovnávání gravitační síly, jej zrazuje a on tedy již nemůže dále odolávat vlastnímu gravitačnímu kolapsu. Atmosféra hvězdy se v tento okamžik kvůli gravitační přitažlivosti začne s neuvěřitelnou rychlostí hnát směrem k jejímu středu. Po pouhých několika minutách dorazí k jádru hvězdy, od kterého se s ohromnou razancí odrazí. Výsledkem je nesmírný výbuch v podobě supernovy.

Představte si ohromující energii jaderné bomby, která v roce 1945 z povrchu zemského vymazala japonské město Hirošima. Teď tuto energii znásobte sto milion milion milion milion milionkrát. Proč? Taková totiž může být energie uvolněná při výbuchu supernovy. Tento hvězdný výbuch je tak obrovský, že jej nelze vyjádřit snad žádným superlativem. Supernova totiž dokáže zastínit kolektivní zářivost všech ostatních miliard hvězd galaxie, ve které se nachází.

Během výbuchu má hvězda tolik přebytečné energie, že začne dokonce bleskově vyrábět prvky, které jsou ještě těžší než železo. Průměrná exploze supernovy zabere asi něco kolem minuty. Za tak krátkou dobu se však hvězdě podaří sestavit všechny z 92 přirozeně se vyskytujících prvků. Těžké prvky jako zinek, jód a uran by nikdy nespatřily světlo světa nebýt ohromujících výbuchů supernov, jelikož nic jiného ve vesmíru jednoduše nemá tolik energie na jejich konstrukci. Je fascinující, když si uvědomíme, že všechny těžší prvky, které se kolem vás momentálně nachází, byly jednou vyvrženy některou z pradávných supernov raného vesmíru.

PŘEDCHOZÍ
DALŠÍ

NEJEXTRÉMNĚJŠÍ OBJEKTY KOSMU

Než se zaměříme na to, co se stane s jádrem hvězdy při výbuchu supernovy, musíme se nejprve důvěrně seznámit s atomy. Jak již bylo zmíněno v předchozích kapitolách, každý atom se skládá z jádra a obalu. V jádře spočívají protony a neutrony, v obalu se nahodile pohybují elektrony. Důležitým faktem je, že téměř veškerá hmotnost atomu je soustředěna v jádře – protony a neutrony mají téměř 2000krát větší hmotnost než elektrony.

Dalším podstatným faktem je, že jádro je ve srovnání s velikostí celého atomu neuvěřitelně malé. Například poloměr jádra vodíku je 145 000krát menší než poloměr celého atomu vodíku. Z toho plyne, že atomy jsou z drtivé většiny prázdným prostorem. Uprostřed spočívá extrémně husté a velmi malé jádro, kolem kterého se nachází prázdný obal, kterým se občas mihne nějaký ten elektron.

Kdyby se nám podařilo vymáčknout veškerý tento prázdný prostor z obalů atomů, dostali bychom hmotu tak koncentrovanou, že by se celé lidstvo vešlo do objemu pouhé kostky cukru. Pro ty, kteří mají rádi svůj osobní prostor a neradi by se mačkali v objemu jednoho centimetru krychlového se sedmi miliardami spoluobčanů, mám však skvělou zprávu – vymáčknout prázdný prostor z atomů se zdá býti téměř nemožné. Elektrony v obalech jsou totiž velmi samotářské částice a udělají cokoliv pro to, aby nebyly na blízku ostatním elektronům. 8 Pokud byste tedy chtěli elektrony přesvědčit, aby se přestěhovaly do jádra, potřebovali byste opravdu extrémní podmínky – a odtud se můžeme vrátit zpět k naší supernově, která je jediným známým objektem ve vesmíru poskytujícím tyto podmínky.

Jediné, co z hvězdy zůstane po výbuchu supernovy, je maličkaté hvězdné jádro. V takovém jádře však panuje obrovská gravitace – dokonce tak velká, že začne soupeřit s nesmírnou odpudivostí elektronů. Ty nakonec rezignují a namáčknou se do jádra, kde se společně s protony přemění na neutrony. Celé hvězdné jádro se tedy změní v jakousi obrovskou kouli neutronů namačkaných jeden vedle druhého, držených u sebe působivou silou gravitace. Tento útvar si vysloužil výstižné jméno – neutronová hvězda.

Neutronové hvězdy jsou vskutku extrémními objekty. Jejich hustota je tak velká, že pouhá čajová lžička jejich hmoty by vážila neuvěřitelnou miliardu tun. Jejich poloměr zřídka překračuje pouhých 25 kilometrů, přesto však mnohdy váží i třikrát více než Slunce (a asi milionkrát více než Země). A aby toho nebylo málo, neutronové hvězdy se prudce otáčí kolem své osy, třeba i 500krát za sekundu – rotace tak nepředstavitelně rychlá, že by ji lidské oko ani zdaleka nebylo schopno vnímat.

Asi by bylo rozumné předpokládat, že neutronové hvězdy jsou jednoznačně nejextrémnějšími objekty v kosmu – jejich rapidní rotace a neuvěřitelná hustota tomu rozhodně nasvědčují. Zákony vesmíru však povolují existenci ještě mnohem extrémnějšího typu objektů. Existenci takových objektů předpovídala už Einsteinova teorie relativity, ale ani sám Einstein nemohl uvěřit tomu, že by se v kosmu opravdu nacházely. Tyto objekty se nazývají černé díry.

Pokud má neutronová hvězda vytvořená během výbuchu supernovy větší hmotnost, než je hmotnost tří Sluncí, ukáže gravitace svou konečnou dominanci ve vesmíru. Podaří se jí totiž překonat i nesmírnou odpudivou sílu jednotlivých neutronů a namáčkne celou neutronovou hvězdu do nekonečně malého prostoru zvaného singularita. Tento pojem již známe z první kapitoly – vesmír byl před velkým třeskem vmáčknut právě do jedné takové singularity. Tato počáteční singularita však byla jiná, nikdo se totiž nemusel zabývat jejím gravitačním efektem na ostatní objekty, jelikož se nacházela uprostřed ničeho. To však ani zdaleka neplatí pro singularity vzniklé kolapsem neutronové hvězdy, jejichž gravitační vliv na okolní časoprostor je jednoduše obrovský. Kdybychom použili analogii s trampolínou z kapitoly o gravitaci, kdy každý objekt položený na trampolínu zakřiví její povrch, podobně jako objekty v kosmu zakřiví časoprostor díky své gravitaci, singularitu bychom si mohli představit jako objekt, který v trampolíně jednoduše vytvoří díru.

Tohle není dobrá zpráva pro jakýkoliv objekt, který se k singularitě dostane příliš blízko. Dokonce i samotné světlo, nejrychlejší objekt vesmíru, které je gravitací zřídkakdy ovlivňováno, nedokáže singularitě uniknout – jakékoliv světlo, které prosviští kolem singularity, je bez okolků vtaženo dovnitř. To je také důvod, proč se kolem singularit vytváří černé díry. Černá díra je jednoduše prostor, ve kterém je již gravitace singularity tak silná, že ani světlo nedokáže uniknout. To logicky dává černé díře její černou barvu – je zkrátka nemožné sledovat objekt, ze kterého neputuje žádné světlo, jelikož je tímto objektem pohlceno. Hranice černé díry je známa jako horizont událostí. Jak vypadá prostor uvnitř černé díry za horizontem událostí? Nikdo neví. Jelikož se z černé díry nemůže dostat světlo, nemůže se z ní dostat ani žádná informace odhalující její podobu.

Jedno však víme téměř s jistotou – pád do černé díry by rozhodně nebyl příjemný zážitek. Představte si, že se vznášíte ve skafandru v těsné blízkosti horizontu událostí a obrovskou rychlostí padáte směrem k černé díře. Jak se však dostáváte blíž a blíž, začnou se dít podivné věci. Jakmile se dostanete přesně na úroveň horizontu událostí, naskytne se vám jedinečná příležitost spatřit své vlastní tělo zezadu. Světlo odražené od vašich zad totiž může kvapně obkroužit celou černou díru a následně se dostat přímo do vašich očí.

Dále už pád však tak zábavný nebude. Překročení horizontu událostí pro vás bude podpisem rozsudku smrti – nehledě na to, kolik energie vynaložíte, už nikdy se nedostanete ven z černé díry.

Vaše vzdálenost od singularity se nadále bude rapidně snižovat. Jakmile se dostanete příliš blízko, začne gravitace provádět podivné věci s vaším tělem. Pokud padáte směrem k singularitě nohama napřed, působí na spodní část vašeho těla větší gravitace než na horní část. Ostatně, tento jev se projevuje i na Zemi. Pokud právě stojíte, působí na vaše nohy nepatrně větší gravitace než na vaši hlavu. Tento rozdíl je ale tak neuvěřitelně malý, že jej ani nepociťujeme.

Uvnitř černé díry je však gravitační rozdíl obrovský, takže se vaše tělo vesele začne natahovat směrem k singularitě. Část vašeho těla blíže k singularitě tak nabude nevídaných délek. Tento jev dostal příhodný název – špagetifikace. Nakonec tělo gravitační tlak samozřejmě nevydrží, jelikož pochopitelně není evolučně stavěno na pád do černé díry, a roztrhne se. Nejprve na dvě části, poté na tři, na čtyři – než se nadějete, bude vaše tělo roztrháno na jednotlivé molekuly, atomy a následně i elementární částice, které budou následně vtáhnuty dovnitř singularity. Co se s nimi stane zde, však bohužel nikdo neví.

Před tím, než ale skončíte roztrhaní na triliony malých kousků, budete svědky podivuhodných událostí. Obecná teorie relativity totiž říká, že gravitace zpomaluje čas. Jednoduše řečeno, pokud pozorujete někoho v silnějším gravitačním poli, než ve kterém se sami nacházíte, uvidíte jej jako ve zpomaleném záběru. A co víc, on sám svůj čas vnímá naprosto normálně – z jeho pohledu není jeho čas zpomalený, ale váš čas zrychlený. Tento jev se samozřejmě projevuje i na Zemi, která také generuje nezanedbatelné gravitační pole. Pro osobu v mezihvězdném prostoru, daleko od ostatních vesmírných objektů, by čas plynul nepatrně rychleji než zde na Zemi.

V bezprostřední blízkosti černé díry, kde je obrovské gravitační pole, však tento efekt rozhodně zanedbatelný není. Váš čas by se blízko černé díry zpomalil neuvěřitelným způsobem. Každá vaše sekunda by byla ekvivalentem mnoha milionů let zde na Zemi. Věk vesmíru by vám doslova prosvištěl před očima. Po tomhle úžasném zážitku by však přišlo již zmíněné nežádoucí roztrhání.

PŘEDCHOZÍ
DALŠÍ

ZÁVĚR

A to by bylo ke hvězdám vše. Bez těchto všudypřítomných objektů by vesmír ve své současné podobě vůbec neexistoval. Všechno, co vidíte kolem sebe, bylo jednou vyrobeno jednou z hvězd před mnoha miliardami let. Každičký složitější atom vašeho těla se kdysi nacházel v nitru hvězdy, která ho pracně po mnoho let vytvářela spojováním lehčích prvků. A co víc, všechny vaše atomy, ba i atomy všech ostatních objektů na naší planetě, byly jednou součástí jedné hvězdy. Tato masivní pradávná hvězda nakonec explodovala jako supernova a odhodila svou atmosféru do okolního vesmíru.

Tahle bývalá hvězdná atmosféra následně nabyla podoby mračna a začala se smršťovat pod vlastním gravitačním tahem. Vytvořilo se Slunce. Nedlouho nato se ze zbývajícího materiálu zformovalo všech osm planet sluneční soustavy, které dodnes poslušně krouží kolem naší mateřské hvězdy. Necelou miliardu let na to se na Zemi zrodily první primitivní organismy, které se po celých 3,8 miliard let pracně vyvíjely, aby vytvořily mě, vás a miliardy dalších živých organismů, se kterými tuto krásnou planetu sdílíme. A to vše za použití materiálu z jedné obří pradávné hvězdy. Mohli bychom tedy s klidem prohlásit, že pocházíme z hvězd. Doslova.

PŘEDCHOZÍ
DALŠÍ
  • I světlu z hvězdy Proxima Centauri, která je k nám hned po Slunci nejblíže, trvá více než čtyři roky, než k nám dorazí.

  • Tohle číslo je opravdu velmi hrubým odhadem. Ve skutečnosti nemáme ponětí ani o tom, kolik přesně hvězd se nachází v naší vlastní galaxii, natož v celém vesmíru. Nejčastěji se uvádí 100 miliard hvězd, ale je docela možné, že Mléčnou dráhu obývá i více než 200 miliard hvězdných osadníků.

  • Je až s podivem, že velice často jsou zmiňována pouze tři skupenství hmoty – pevná látka, kapalina a plyn. Všechna tato skupenství ale tvoří pouhé jedno procento veškeré hmoty, kterou ve vesmíru pozorujeme. Zbylých 99 procent patří právě plazmě neboli ionizovanému plynu.

  • Vesmírné objekty, kterým se nepodařilo dosáhnout ani dolní hranice jedné desetiny hmotnosti Slunce, jsou často nazývány hnědými trpaslíky. Hmotnost hnědých trpaslíků je ve srovnání s naší planetou stále obdivuhodná, avšak nedostatečná na dlouhodobé udržení jaderné fúze, a hnědí trpaslíci tedy nejsou považovány za hvězdy ale za nebývale veliké planety.

  • Množství energie světla můžeme nádherně pozorovat například na klasické duze, kde se světlo láme právě podle toho, kolik energie obsahuje – červené světlo má energie nejméně, proto se nachází na úplném okraji duhy. Následuje světlo oranžové, žluté, zelené, modré a nakonec fialové, které se vlní časoprostorem na nejmenší frekvenci.

  • Mohlo by se zdát, že Slunce se řadí mezi žluté hvězdy. Ve skutečnosti však patří ke hmotnějším bílým hvězdám. Zdánlivá žlutá barva Slunce je zapříčiněna naší vlastní atmosférou, která ze slunečního světla filtruje modré a fialové světlo, což dává našemu Slunci typický nažloutlý odstín. Odfiltrované modré a fialové záření je rozptýleno po celé atmosféře a dodává jí modravé zabarvení. Pokaždé, když sledujete modré nebe, ve skutečnosti tedy pozorujete sluneční fotony, které byly rozptýleny všude kolem vás.

  • V kosmickém měřítku má pojem rychle poněkud jiný význam. Z našeho pohledu je například milion let neuvěřitelně dlouhá doba – člověk ve své moderní formě před milionem let třeba ještě vůbec neexistoval. Avšak z vesmírného hlediska je to až směšně krátká doba. Většina procesů ve vesmíru probíhá v naších očích nesmírně pomalu. Kdybychom se například vrátili o milion let zpět a pozorovali naši vlastní sluneční soustavu, nalezli bychom ji více méně ve stejném stavu jako dnes.

  • Tento jev se nazývá Pauliho vylučovací princip a plyne z kvantové mechaniky.